Navigace

Obsah

Historie

Semanín je obec velmi stará, pamatuje ještě dobu českých králů z rodu Přemyslovců. První zmínka o obci pochází z roku 1347, kdy byla předána biskupu litomyšlskému. V té době se nazývala Vila Zimeri - Zimerova ves.
Z tohoto názvu vzniklo německé jméno Zimersdorf (v překladu obránce, ochránce) později Schirmdorf-Semanín.
Semanín nebyl z počátku nijak velká obec měl asi jen 100-150 obyvatel, kteří se živili především zemědělstvím. Pěstovalo se hlavně konopí, len, hrách, proso a pohanka. Okopaniny se začaly objevovat až v 19. století. Lidé využívali trojpolné zemědělství, protože neznali hnojení a věřili, že půda tak jako bůh a lidé musí odpočívat. Výměry pole byly jen přibližné a hrubé, používali se míry jako: lán, záhon, prut, provazec, korec a jitro. Korec byl kus půdy, který se dal osít jedním korcem, což byl necelý hektolitr obilí, jedno jitro byla část pole, kterou bylo možné obdělat za jedno jitro tj. od rána do večera.
Doplňkem rostlinné výroby byla výroba živočišná. Chovali se koně prasata slepice krávy husy a včely, protože med se odváděl vrchnosti jako část úroku.
Obyvatelé Semanína však nebyli odkázáni pouze na zemědělství, ale využívali nalezišť kvalitní hrnčířské hlíny a živili se také hrnčířstvím. Hlínu dodávali i hrnčířům do České Třebové a okolí. Hrnčířský cech byl poměrně bohatý, vyvážel zboží do Čech i na Moravu. Roku 1609 pořídili členové cechu a hlavně jeho cechmistr Hanousek nový zvon do místní zvonice.
Semanín byl z počátku český o čemž svědčí nápisy na zvonech a česká příjmení obyvatel jako např. Vaňous, Fousek, Zastudil, Mikeš, Němeček, Urban a Mašek. Ve 30-tileté válce, ale Semanín zpustl a po ní byl v především díky všeobecnému útlaku českého národa Habsburky a přílivu německých přistěhovalců, postupně osídlen německým obyvatelstvem.
Po náboženské stránce byl Semanín katolický po celou bodu svého vývoje. Kostel je tu jmenován již roku 1350 jako filiálka k Opatovu, farní vznikl roku 1837. Tohoto roku je v Semaníně uvedeno již 100 domů se 781 německými obyvateli. Roku 1819 zde byla postavena německá škola.
Před II. světovou válkou zde rychle zakotvily Henleinovy myšlenky a tak v roce 1938 byl celý Semanín mimo dvou rodin nakloněn Hitlerovi. Ve válce odešli téměř všichni muži na vojnu a mnoho jich padlo. Přišel však květen 1945 a sním i konec všech německých nadějí. Když se blížila Rudá armáda k Semanínu uteklo několik německých rodin (asi 22 lidí* ) do lesů. Rozhodli se dobrovolně zemřít. Odchod ze světa si ulehčili tím, že se společně omámili opiem. Jejich vůdce Franz Havla je pak postřílel z automatické pistole. Zastřelil 19 lidí, mezi nimi i svou ženu. Pak zastřelil sám sebe. Havla se svou ženou byli pohřbeni na místě, ostatních 18 na hřbitově za kostelem. Počátkem července a koncem září 1945 byli Němci odsunuti. Do 15. září 1945 byla obec znovu úplně osídlena. Noví osídlenci pocházeli většinou z okolních obcí Kozlova, Přívratu, Zhoře, Svinné, Řetové a České Třebové. Školu přebírali učitelé po němcích, vyrabovanou a zpustlou, protože koncem války sloužila k vojenským účelům. Usilovnou prací všech učitelů a občanů byla zprovozněna. Úprava školy si vyžádala mnoho hodin práce a značný finanční náklad.
Mnohem nákladnější a pracnější byla elektrifikace obce, která byla dokončena počátkem roku 1947. Okolo roku 1960 byl v obci zřízen obecní vodovod. První etapa vodovodu (horní část obce) byla realizována koncem padesátých let a druhá etapa (zbytek obce) proběhla v letech 1960-61.

PAMÁTKY V SEMANÍNĚ

Kostel sv. Bartoloměje

Kostel sv. BartolomějePrvní zmínka o kostelu je z roku 1350, jako farní kostel sv. Bartoloměje se uváděl od roku 1857. Prostá barokní budova dnešního kostela pochází z konce 17. století. Má obdélníkový půdorys a pravoúhlé kněžiště s hladkými zdmi. Nad vchodem je vytesán nápis: "DEO TER OPTIMO /QVI SALVAVIT SERVOS SVOS/ HABITATIO ISTA EXSTRVCTA /IOANNE FRIDERICO A TRAVTMANSTORF/ VTPOTE PIO PATRONO IANVAS AETERNITA /TIS INGRESSO ELEONORA GVBER/ NANTE ATQVE IVVANTE/ FINISTA EST/. Vnitřek kostela je v kněžišti klenutý, lodi jsou pokryty plochým stropem, okna jsou v horní části polokruhová.

 

Zvonice

Zvonice na podzimVýchodně od kostela stojí čtyřboká zvonice. Zvonice je hranolová ve spodní části zděná a v horní dřevěná. Původně byla zapojena do ohradní zdi hřbitova. Proto je v ní průjezd, který sloužil současně jako vstup do areálu kostela. Z boku je zvonici přistavěna márnice, což není právě častá kombinace u takovýchto staveb. Horní dřevěná část zvonice se směrem nahoru dvakrát zužuje a vrcholí nízkou cibulovou helmicí s vyšší špicí na niž býval plechový půlměsíc. Jde o typ obranné zvonice, který byly stavěny na počátku 17. století. Ve zvonici byly dva zvony, větší o průměru 1,05 m je vysoký 0,8 m pochází z roku 1609.

Ucha zvonu tvoří postavy andělů, ornamenty z palmet, spirál, hlav andělských, hroznů a listů. Na plášti zvonu je reliéf kalvárie a nápisy:
"CHWALTEZ PANA NA CIMBALÍCH DOBRZE ZNIEGICICH CHWALTE HO NA CIMBALÍCH VTIESSNI WSSELIKI DVCH
CHWALTE HOSPODINA ZEN"
"PAWEL HANZSECZ NEBOZTIK PORAVCZIL
NATEN ZWON 200 TOLLARV JAN RYCHTARZ MACHSEGR"
Menší zvon o průměru 60 cm byl vysoký 0,46m. Tento zvon byl za války sejmut a roztaven.
Na zvonové stolici je vyřezán letopočet 1721.

 

Smírčí kříž

Smírčí kříž

V lese nad Semanínem se nachází patrně nejstarší památka obce kamenný kříž.
Kříž vyčnívá asi 1 m nad povrch terénu. Jeho celková výška je však určitě větší. Má dvě ramena, z nichž pravé je poškozeno. Na čelní straně kříže je vyryt christogram IHS, v němž se S jeví spíše jako C. V horní části kříže je patrný dolík. Kříž je zhotoven z svrchnokřídového pískovce, který se v minulosti v okolí Semanína těžil.
Podle ústního podání se v místě, kde kříž stojí, měl do země propadnou kůň i s jezdcem. Doložena je však cyrilometodějská tradice, podle ní označují podobné kříže místa na nichž kázali na své křesťanské misi Cyril s Metodějem.
Původ kříže bude ale daleko jednodušší. Jde zřejmě o tzv. smírčí kříž, který byl postaven na místě, kde ve středověku došlo k nějaké vraždě nebo zabití. Podle středověkého práva nemusel být vrah potrestán, ani na živote, ani na svobodě stačilo, že se usmířil s rodinou své oběti. Pozůstalí dostali finanční odškodnění a vrah musel na místě svého zločinu postavit kříž, který symbolizoval jeho usmíření s Bohem.
Mohlo by jít případně o tzv. pamětní kříž, postavený na památku nějakého neštěstí či jako výraz poděkování jeho odvrácení.


POVĚST O NEVĚSTĚ

V rozlehlých lesích u Semanína na jedné malé mýtince ční ze země velký kámen zvaný Nevěsta . V tomto kameni prý již od pradávna dřímá kouzelná víla, o níž vypráví krátká říkanka :
Sedni si dívko až
bude půlnoc temná
na chvíli na tento
kámen docela sama.
A než dny a měsíce
tento rok odnesou,
staneš se ty svému
milému nevěstou.


MIKULÁŠ ŠÚD ZE SEMANÍNA

Mikuláš Šúd se narodil okolo roku 1490 jako syn litomyšlského senátora Jana Šúda.
V literatuře je uváděno jako místo narození Mikuláše Šúda město Litomyšl, ale v Semaníně dosud žijí pamětníci , kteří uvádějí, že ještě po roce 1945 stál v Semaníně dům na jehož trámu byl vyryt nápis, že v tomto domě se narodil Mikuláš Šúd ze Semanína.**
Mikuláš studoval na Pražské univerzitě a v letech 1515-1524 zde byl jedním z nejváženějších profesorů. Vynikal výbornou znalostí klasických jazyků a hlavně matematiky a hvězdářství. Roku 1521 byl jmenován děkanem filozofické fakulty. V roce 1525 se vzdal své funkce a odešel z univerzity V době svého působení na univerzitě získal od krále Ludvíka erb a přídomek "ze Semanína".
Protože se vyznal v matematice a hvězdářství začal se zabývat tehdy moderní astrologií. Ve své době byl považován za jednoho z nejvýznačnějších hvězdářů. Jeho sláva se rozšířila poté, co v roce 1525 předpověděl neštěstí králi Ludvíkovi, který o rok později v bitvě u Moháče skutečně zemřel. Roku 1555 předpověděl příchod jesuitského řádu do Čech. Mikuláš Šúd ještě před královou smrtí získal privilegium vydávat kalendáře, tituláře a almanachy. Šúd se živil jako občasný pisatel dedikací, vydavatel či korektor. spolupracoval s mnohými pražskými tiskárnami, ale nikdy příliš nezbohatl.
V roce 1547 vydal u Ondřeje Kubše " Formy a notule listů všelijakých. Přitom: Titulář stavu, duchovního i světského". Druhá část tohoto díla byla v podstatě předchůdcem moderních společenských encyklopedií typu "Kdo je kdo". Tento "Titulář" byl velmi oblíbený a v průběhu druhé poloviny 16. století vyšel ještě několikrát.
Poté, co král Ferdinand I. v roce 1547 zakázal v Čechách tištění knih, s výjimkou Bartoloměje Netolického, využíval Šúd svého privilegia a legalizoval tak tisky svého oblíbeného knihtiskaře Ondřeje Kubše.
Mikuláš Šúd ze Semanína zemřel na jaře roku 1557.

ZNAK OBCE


Popis znaku: zlatý štít s červenou patou, v patě štítu položen stříbrný nůž se zlatou rukojetí. Ve zlatém poli černý bájný astrologický kozoroh s ocasem vodnáře, nad jeho hřbetem červená šesticípá hvězda.
Popis praporu: list dělená vodorovnými pruhy v poměru 4:1:1 v barvách žlutý - červený-bílý, ve žlutém pruhu bájný astrologický kozoroh, nad jeho hřbetem červená šesticípá hvězda. Znak vychází především z erbu Mikuláše Šúda ze Semanína. Král Ludvík dal 14.září 1525 Mikuláši Šúdovi povolení, aby se psal "ze Semanína" a erb, z kterého je v současném znaku použit kozorožec, hvězda, barvy a kovy.
Nůž je symbolem sv. Bartoloměje, kterému je zasvěcen i semanínský kostel.

Znak a prapor byl obci slavnostně přidělen předsedou Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky panem Lubomírem Zaorálkem dne 13.2.2003


*) Podle vyjádření německých pamětníků odešlo do lesa 22 lidí z nichž se cestou dva vrátili, údajně se jednalo o malou holčičku a její matku. Holčička začala cestou brečet a naříkat tak se s ní matka vrátila. Všichni ostatní byli Halvou zastřeleni. Tato událost se stala 14.5.1945
**) Tento dům stál u potoka v prostřední části obce na parcele p.č.210